Zápisky Ariuky

 Na malou vesnici, kde byla rybárna padla tma. Mladá rybářka pomalu sestoupila k vodě a vnořila se do chladných vln jezera. Jak milovala ty chvíle tiché samoty...nikým neviděná, plavala nahá mocnými tempy. Nikým neviděná? Už nějakou dobu měla pocit, že jí někdo sleduje. Nikoho neviděla, ale jako by někdo stál na blízku a pozoroval jí. Když se vykoupala, šla k domku. Nahá. Oblečení sestávající z trička a sukně a kalhotek si nesla přes ruku. Lehla si do postele, obrátila se na bok a zavřela oči. Ale spánek nepřicházel. Znovu se jí zmocnil ten pocit zvláštního neklidu. Někdo tam venku určitě je. Vstala a šla na zápraží.
''Je tu někdo?''
Věděla, že nedostane odpověď. Nevstala a nevolala poprve... Znovu se vrátila do postele, ale dlouho jí trvalo než usnula. A její sen byl víc, než podivný...
Sotva ráno vyšlo slunce, znovu se šla koupat. Nahé tělo se lesklo kapkami vody. Už chtěla jít ven. Ale místo toho si lehla do vody na záda a nechala se laskat vlnkami. Vzrušila se. Voda omývala její tělo, pevná stehna i klín...Přihnaly se větší vlny a okolo jejího ženství se náhle vytvořil malý, ale rychlý vír. Užasla, jak příjemný to byl pocit...Ještě nikdy nic takového nezažila ...S tichým sténáním se odevzdala hře vln. Měla pocit, jako by si s ní pohrávala čísi ruka. A přes to věděla, že je ve vodě sama. Opravdu byla sama? Už na to nedokázala myslet. Vzrušení dostoupilo vrcholu a bíle potažené vlnky odskotačily do jezera.
Večer se ani nepokoušela plavat. V dychtivém očekávání se položila do vody.... A nechala se hladit a laskat vlnami.

Tiše ležela v posteli a čekala. Uslyšela jemné zapraskání větvičky a zašustění keře. Ještě před pár týdny by si toho nevšimla. Nanejvíš by si pomyslela, že je to běžný zvuk. Ale teď? Vstala a vyšla ze dveří. Nevolala, jen vztáhla do tmy ruce. Náhle uviděla postavu. Někdo k ní šel. podle chůze zcela jistě muž. Stáli proti sobě v tmavé noci. Rybářka vzala návštěvníka za ruku. Byla podivně chladná.
''Pojď. Jsi vítán.''
Příchozí jí náhle zvedl do náručí, jako dítě. Položil jí na postel a otevřel okno. Měsíc ozářil rybářino nahé tělo. Neznámý jí začal pokrývat polibky. Jeden vedle druhého. Nevyhýbal se žádnému místu. Studené ruce se mu ohřály na teplém dívčím těle.
Vzal jí za ruce a pomalu jí je dal za hlavu. Levou rukou je pevně držel. Pravou si začal otvírat cestu kterou zatím ještě nikdo nešel.Vklouzl hladce, jako by jeho prsty náhle pokrylo něco kluzkého. Jeho rty se setkaly s rty rybářky a umlčely každý protest.
''Už to bude, malá, už.'' Šeptal do pootevřených dívčích úst.
A ona znovu ucítila to dokonalé uvolnění,jako ve vlnách. Měla pocit, jako by padala kamsi hluboko, do černé tmy...nechala se vést a pomilovat od toho muže....
A od té noci přicházel její tajemný milenec znovu a znovu. Nikdy nezůstal až do rána, nikdy jí neřekl jak se jmenuje. Jen velké, jako by kulaté oči se mu leskly v měsíčním světle. Někdy se vracel ještě nad ránem. A chtěl se milovat v orosené trávě. Rybářka se chvěla zimou i divokým vzrušením. Milovali se, propletená těla v nejtěsnějším spojení.A tajemný milenec pak tiše odcházel do mlhy.
'' Vrať se. Zůstaň semnou. Prosím.''
Ale jediná odpověď bylo zašplouchání vln.
Sítě rybářky byly denně plné. Jindy by jí to těšilo. Teď jediné, na co se těšila byla noc. 

Když neznámý vstupoval do dveří nacházel už maličkou se stehny rozevřenými a s dychtivou náručí. Skláněl se jí do klína a měkkými rty jemně tišil její touhu a zároveň ji povzbuzoval. Někdy do ní pronikal s citem, někdy prudce, až to zabolelo. A pak slíbával slzy, které se jí zatřpytily na řasách, jako by to byl nektar.

A pak, jedné noci čekala rybářka na milého marně.Ráno vběhla do vln, ale nestalo se nic.Síť zůstala prázdná. A druhý den totéž a další zas...
Rybářka bloudila za noci po břehu jezera a tiše volala milého. Ale nikdo neodpovídal. Jen voda temně hučela, jako hrozba.
Rybářiny slzy padaly do vody, jak se nad ni nakláněla a šeptala slova lásky a touhy. Věděla, že voda je zanese tomu, komu byla určena.
A pak jednou v noci zaslechla rybářka tiché volání. To bylo její jméno.Vyskočila z postele a utíkala k jezeru. Tam, do půl pasu ve vodě stál její milý. Chtěla k němu, ale voda se proti ní zvedla jako temná, varující zeď.
''Přišel jsem se rozloučit, nemohu odejít, aniž bych se s tebou rozloučil.''
''Odejít? Proč? Co jsem udělala?''
''Ty nic, maličká. To já. Porušil jsem zákon Pána vod. Stýkal jsem se s člověkem. My máme lidem škodit, ne jim nahánět ryby. My máme lidi topit, ne je učit lásce.''
''Ale já to přece nikomu.''
''Vím, moje milá, vím. Ale jsou zákony a síly silnější než naše láska. Musím pryč. Vyprosil jsem si tohle poslední setkání a zaplatil za ně velkou cenu.''
''Co?'' 

''Už nikdy nesmím vstoupit na břeh.''
''Proč jsi to udělal?''
''Protože jsem nesnesl pomyšlení, že si budeš říkat, že jsem tě opustil. Protože mi voda přinesla tvoje slzy. Protože mi vlny opakovaly tvoje slova. Protože...protože tě miluju. A nemohl bych odejít bez toho, že tě ještě uvidím... Neumím plakat slzy jako člověk, ale moje srdce pláče...Pamatuj, že jsem tě miloval.''
A muž se otočil a pomalu vcházel do vody. Už se ani neohlédl...
''NE! Počkej!''
Rybářka vběhla do vody. Nadechla se a proběhla vodní stěnou. ''To ne. Nemůžu bez tebe žít.''
''Ale já už nesmím na břeh.''
''A co by se stalo, když ...? ''
''Umřu. Leknu jako ryba. To je můj trest. Trest za lásku k člověku.''
''Tak mně vem sebou.''

''Jak chceš žít pod vodou? Musíš dýchat. a plaveš sice dobře, ale ne tak abys to vydržela nekonečně dlouho. To jen v pohádkách pro děti jsou hodné ryby, které nosí trosečníky na zádech. ''
''Chci jít s tebou''
''Víš, co říkáš děvče?''
''Ano. Chci jít s tebou. Miluju tě. A můj život bez tebe stejně nemá cenu.''
''Pokud to uděláš, není cesty zpět ''
''Ale budeme spolu?''
''Ano.''
Rybářka svlékla tričko a sukni hodila je na břeh. Milenec jí vzal do náručí a pomalu šel do hloubky.
'' Ještě se můžeš vrátit... a příjemné to taky nebude.'''

 '' Ale budu potom s tebou? -
''Slibuju, že ano.'' 

''Miluju tě.''

Já tebe taky''

Vodníkovy rty se přitiskly na rty rybářky. Pevně jí sevřel a ponořil se pod hladinu. Za okamžik se vyvalily kola a několik vzduchových bublin. Hladina zavířila a pak se pomalu utišila.

Když se rybářka dlouho neukázala v vesnici lidé přišli k jejímu domu. Nikde nic, jen na břehu našli tričko a sukni.
Chudák, snad jí vodník stáhl, povídá se, že tu bydlí. -


Večer, když výjde velké oko měsíce, plavou po hladině dvě ryby. Pěkně vedle sebe, bok po boku.