Zápisky Ariuky

Miky

Cože? to tak vadí , že jsem byla v baru s někým jiným?“ rozčiluje se Niky. Mračí se, nafukuje tvářičky a vypadá rozkošně. V zelenkavých očkách to nebezpečně blýská, nosík má nakrčený. Je roztomilá. A je to moje přítelkyně, tak bych prosil, aby se podle toho i chovala!

„Jo, vadí,“ řeknu jen, opřu se o opěradlo lavičky a zakoukám se na nebe a plující mraky.

„A proč? Přece nemusím furt sedět doma, když ty jsi v práci!“

„Furt?“ nevěřím vlastním uším. „Tak já chodím večer makat, abychom se měli dobře a promiň, ale opravdu si nevzpomínám, kolikrát jsi na mě doma čekala!“

„Hodněkrát!“ odsekne Niky a trošku se ode mě na lavičce odsune.

„Jasně. Naposledy jsi mě čekala v baru. To je od tebe moc hezké. Dík,“ odfrknu.

„Miky, kruci! Nemusím být zavřená doma! Chci se občas bavit!“

„Ale proč s někým jiným?“ zašeptám zoufale.

„Protože ty se mnou nejsi…“

To zabolelo. U srdce. Jako by ho někdo sevřel v pěsti.

„Nejsem?“ vydechnu a překvapeně se na něj podívám. Tmavší delší vlásky zapletené v culíku  jí čechrá lehký vánek, v andělské tváři má bolestný výraz.

„Od té doby, co po večerech pracuješ, je to prostě  jiné.“

„Ale vždyt se s tebou snažím být každou volnou chvíli! O přestávkách ve škole, po škole, celou noc jsme spolu, jen těch pár hodin večer musíme přežít!“ snažím se ospravedlnit se.

„Miky, ale pochop, že mám i své kamarády, které chci vidět!“

„A se kterýma se chceš objímat v baru,“ zase zabručím, když si vybavím, jak jsem je tam spolu viděl.

„Vždyt jsem ti to vysvětlovala! Nic to nebylo! Copak mi nevěříš?“

Mlčím. Nevím, co mu mám odpovědět. Jistě, že jí věřím. Chtěl bych jí věřit.

„Mik?“ řekne moje jméno. Tentokrát už něžněji. Ale já se na ní nepodívám. Potřebuju klid na přemýšlení.

„Tak v tom případě si myslím, že bych měla odejít.“

Řekla to tak klidně. Tak snadno. Bez emocí. Sundala si z krku řetízek, na kterém byl malý přívěšek ve tvaru srdíčka. Ode mě. Dal jsem jí k našemu prvnímu výročí. A ona mi ho teď vrací. Vezme mou dlan do své a vloží mi do ní přívěšek.
„Asi jsou ty čtyři roky trochu moc. Možná je ten pravý čas…“

„Pravý čas na co?“ nevydržel jsem to. Ten její klid mě doháněl k šílenství! „Na to, aby sis mohla najít někoho jiného?“

„Třeba!“ odsekla.

Začalo to ve mně vřít a potřeboval jsem ze sebe ten hněv dostat! Vyskočil jsem, pořádně se rozmáchl a zahodil to hloupé srdce darované z lásky. Pak jsem klesl na kolena a zůstal tak. Ani jsem se neohlédl, když jsem slyšel vzdalující se kroky. Měl jsem vztek. Na ní. Na sebe. Na toho jejího kamarádíčka z baru. Na sebe. Na všechny. Na všechno. A bylo mi zároveň příšerně smutno.

Nemohl jsem takhle zůstat celou věčnost! Postavil jsem se na nohy, párkrát se zhluboka nadechl, abych se uklidnil. Když to nepomáhalo, zvolil jsem druhou metodu – oběhl jsem park dokola a pak zamířil domů. Běžel jsem celou cestu a v hlavě mi zněla jenom ta její slova - „možná je ten pravý čas“, „možná je ten pravý čas“, „možná je ten pravý čas“…

Doběhl jsem až domů. Nechtěl jsem na nic myslet, potřeboval jsem sprchu. Mohly by  kapky vody smýt dnešní den? Mohly by odplavit mé myšlenky? Můj smutek? Vyzkoušel jsem to… ale moc to nepomohlo. V bytě jsem měl věci já i Niky. Nešlo na ní nemyslet. Opravdu jsem se choval jak idiot? Opravdu, chci jí pro sebe? Opravdu jsem příliš majetnický a opravdu je všechno jinak, když mám teď večer brigády?

Umyl jsem koupelnu,podlahu, nádobí. Vzpomněl jsem si, jak jsme ráno společně snídali. Nik si vždycky dává kakao. Když se napije, má od něj pak celou pusu a chce mě políbit na tvář. Rána s ní jsou vždycky tak veselá. Vzpomínal jsem s úsměvem na jiné krásné chvíle a s těmi myšlenkami jsem si i lehl do postele a místo mého miláčka jsem si k sobě přitáhl obrovského plyšáka, co jsem jí kdysi dal a který spí v posteli s námi. Ale byla to jen chabá náhrada…

 

Niky

Naštval mě! Nejdřív tím jeho naprosto zbytečným žárlením! Pak, když mi začal vyčítat, že na něj nečekám. Když zahodil to srdíčko, co mi sám dal. A když jsem zjistila, že mi asi moc nevěří. A že si myslí, že jen čekám na to, až se někomu jinému vrhnu do náruče! Jak směšné! Ale jestli si to myslí celou dobu, proč bych mu měla pořád dokazovat, že se plete? Proč?

Možná proto, že ho miluju… Povzdechnu si a přemýšlím, kde budu dnes spát. Asi u našich. Sice už tam víc jak rok nebydlím, ale pořád tam mám svůj pokoj.

„Copak se stalo, drahoušku?“ ptá se mamka, když mi otevře.

„Ale nic, jen tu potřebuju dneska přespat, můžu?“

„Ale to víš, že ano! Budeš něco jíst?“

„Ani ne, nemám hlad. Jsem docela unavená,“ vymlouvám se. Nechci odpovídat na mamčiny starostlivý otázky, protože je mi jasný, že dřív nebo později by přišla nějaká ohledně mě a Mikyho.

„Něco je špatně s Mikym?“

Aha, tak to přišlo dřív, než jsem si myslela.

„Trochu jsme se pohádali,“ řeknu a cítím, jak se mi hrnou slzy do očí. „Jdu k sobě.“ Skoro utíkám do pokoje, aby nikdo neviděl moje slzy. Praštím sebou na postel a s hlavou zabořenou do polštáře se rozvzlykám.

Proč mi nevěří? Proč? Copak můžu mít někoho raději? Ne! Jistěže ne! Ale proč si mě pořád hlídá jako nějaký nejcennější poklad? Ano, je to moc příjemné, když se o mě stará, když mě k sobě tiskne, když mě líbá… ale nejsem ze zlata, nikdo mě neukradne, když půjdu občas ven se svými kamarády. Když jsme začali bydlet spolu, bylo to moc hezké. Ale cítila jsem, že se ostatním kamarádům oddaluju. Nejdřív mi to nevadilo, ale pak jsem si uvědomila, že je potřeba mít i nějaké přátele, se kterými si budu užívat legraci. Nemůžu se přece úplně odstřihnout od světa a být jen a jen s Mikym. Potřebuju kolem sebe zábavu, energii, společnost! Miky je skvělý, ale vím, že ve velké společnosti se cítí trošku nesvůj. Je to spíš ten tichý a klidný typ, kterému ke štěstí stačí jediná osoba. Ale já ho přece právě pro ten jeho klid miluju! Tak proč jsme se museli tak pohádat? Je opravdu už ta chvíle, kdy naše láska pohasla a jsme spolu jen ze zvyku? Možná je už opravdu na čase… Zachvěju se při té představě. Nikdy s ním už nebýt. Nikdy se vedle něj neprobouzet. Nikdy ho nepolíbit. Necákat na něj vodu ve vaně. Nepřipálit naši večeři. Neplakat radostí z jeho roztomilých překvapení…

Otočím se na záda a pozoruju strop. Zamračím se, když si uvědomím, že se ani nesnažil mě nějak zastavit. Prostě tam jen seděl a pak se na mě ani nedíval… A nakonec zahodil moje srdce. Své srdce. Rozpláču se znovu. Nechci být bez něj. Nechci se budit sama. Nechci ho přestat milovat. Hlavou mi myšlenky běhají tam a sem, nemůžu žádnou pořádně uchopit – jen ty pocity bolesti, smutku, ztráty… Nemusel jsem to ukončit takhle. Nechci, aby to takhle skončilo. Nechci, aby to skončilo!

„Nik, jsi vzhůru? Máš na stole snídani, my jdeme s tatínkem do města, tak se neválej moc dlouho! Je sice neděle, ale nemusíš ji celou prospat!“

Otevřu oči a chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde vlastně jsem. Aha, u našich. Mrknu na budík – devět ráno. Moje matka prostě nerada zahálí a celá rodina to vždycky odskáče. Ještě v polospánku dojdu do jídelny, kde je na stole připravená bábovka, pečivo, med, marmelády všech možných i nemožných příchutí a nutela. Sáhnu po nutele – to je prostě jasná volba. Ráno je potřeba dostat do sebe plno energie na celý den! Ale… co vlastně budu celý den dělat? Když snídám sám, je to strašně zvláštní pocit… Někdo mi chybí. A já vím přesně, kdo to je. Honem do sebe nahážu snídani, napíšu rodičům vzkaz, že jim děkuju a po rychlé ranní hygieně vyběhnu ven. Jdu svižným krokem do parku – přesně na to místo, kde jsme byli včera. Mám v plánu dojít si pro svoje srdce! Když ho najdu, bude to znamení… a když ne… Ne, prostě ho najdu! Miky ho zahodil do trávy, ale stříbrné srdíčko se bude jistě lesknout a bude dobře vidět! Dodávám si odvahy, jak to bude snadné a představuju si, jak se srdíčkem v ruce přiběhnu k Mikymu! Rozzáří se mu jeho čokoládová očka a pevně mě obejme! Pousměju se při té myšlence a přidám do kroku. Dojdu do parku a překvapí mě, když uvidím někoho, jak se plazí v trávě po čtyřech… Srdce se mi rozbuší. To přece není možné!

 

Miky

Ráno jsem se probudil nějak brzo a jak jsem tak snídal sám a potichu a trošku smutně, uvědomil jsem si, že jsem se asi včera choval moc hloupě. Vím, že žárlím – někdy neoprávněně a někdy až moc. Ale většinou to překousnu a po pár chvílích mého hrobového ticha se na mě Niky vrhne, obejme mě nebo něčím rozesměje. Ujistí mě o své lásce a zas je vše perfektní. Možná bych si s ní měl ještě promluvit. Omluvit se jí za mé nesmyslné žárlení. Zkusit to prostě nějak vyřešit, ne před tím hned utéct…

A to je důvod, proč se ted plazím v parku po kolenou a vypadám jak idiot. Ale mě je to jedno. Chci nají to srdíčko, co jsem včera naštvaně zahodil. Chci mu jí přinést, i když nevím, jak dlouho se tady budu muset plazit. Ale… aspon můžu přemýšlet. Ale jednu věc vím už teď a to, že jí mám opravdu rád a nechci jí ztratit.

Najednou uslyším, jak si někdo kousek ode mě odkašle. Podívám se tím směrem… a chvíli jen zírám s otevřenou pusou a nemůžu nic dělat. Stojí tam Nik. Ještě rozcuchaná a rozespalá – ráda si v neděli přispí a klidně vstává až v poledne! Když se konečně trochu vzpamatuju, vyskočím ze země a cítím, jak se začínám usmívat jak blázen. Ale Niky stojí jako solný sloup a ve tváři trošku vyděšený výraz. Přijdu k ní blíž.

„Ahoj, Niky,“ pozdravím a cítím se u toho docela hloupě. Tak hrozně rád bych k ní udělal ty dva kroky a políbil jí na její rtíky. Ale jen tupě zírám, rukou si prohrábnu vlasy a nevím, co dál.

„Ahoj.“

Ticho. Trapné, těžké, nekonečné. Je to zvláštní, Niky většinou nezavře pusu… To ticho už prostě nevydržím! Udělám krok k němu a chytím jí za ruku.

„Niky, odpusť mi. Odpusť mi, že jsem se choval jak idiot. Ale jsi to nejcennější, co v životě mám a bojím se, že tě ztratím.“ Mlčí. Asi je hodně naštvaná. „Vím, že žárlím, ale nechci, abys to brala, jako že ti nevěřím. Je to jiný typ žárlení. Spíš nevěřím sobě, nevěřím, že jsem pro tebe tak dobrý jako jiní, se kterýma se směješ, tančíš, děláš blbosti a jsi někde v baru nebo prostě ve společnosti. Bojím se, že nejsem tak zábavný jako oni…“

Najednou šeptám a pak úplně ztichnu. Ta slova ze mě vyletěla sama od sebe. Uvědomil jsem si, že jsme každý úplně jiný. Jak tedy můžeme žít spolu? Pustím její ruku. Najednou cítím, jak je nemožné být spolu. Vždyt vůbec nejsem její typ. Nemám rád moc lidí na jednom místě, nemám rád hlučné oslavy a večírky, raději než do kina mrknu na film doma v pelíšku, kde budu jen ona a já a nikdo jiný. Jsem sobec? Asi ano. Asi jsem si jí přivlastnil až moc. Ale v lásce nejde o to někoho vlastnit. Bohužel jsem si to uvědomil pozdě. Otočil jsem se a pomalým krokem šel pryč. Co mě to vůbec napadlo? Niky může být beze mě mnohem štastnější…

 

Niky

Stojím s otevřenou pusou a zírám. Miky… můj Miky, který je vždy v pohodě, s lehkým úsměvem a spokojeným výrazem ve tváři… Přesně tento miky zmizel a místo něj tu byl jiný – smutný, zlomený, nešťastně zamilovaný… Když mě držel za ruku a během pár vteřin mi řekl, co ho trápí, bolelo mě u srdce. Asi jsem ho i já křivě obvinila. Žárlení je projev lásky a starosti o mě a ne nedůvěry! Proč jen se vždycky tak unáhlím se svým rozhodnutím? Když vidím, jak zkroušeně odchází, mám najednou oči plné slz. Nechci ho vidět neštastného a nechci, aby byl nešťastný kvůli mně! Nedovolím, aby byl nešťastný! Rozeběhnu se za ním a pevně ho zezadu obejmu. Zastaví se a já se k němu ještě víc přitisknu.

„Ty jsi nejlepší ze všech! S tebou se cítím v bezpečí a po těch hlučných barech u tebe vždycky najdu klid, otevřenou náruč a hlavně tebe. Ty jsi nejdůležitější. Tebe chci. Tak mi , prosím, věř!“
Slzy mi tečou po tvářích a já trošku vzlykám. Ucítím, jak se Miky dostává z mého objetí. Ne, neodcházej – bleskne mi hlavou, ale vzápětí si mě silnými pažemi přitáhne sám a obejme tak pevně, že se bojím, že mě rozmačká. Objetí na rozloučenou? Pak mi zašeptá do ucha:

„Věřím ti.“

A to mi úplně stačí k tomu, abych se rozplakala radostí. Miky se zarazí a vyděšeně se na mě dívá. Nechápe, proč pláču a já ho mezi vzlyky ujišťuji, že je všechno v pořádku.

„Jsou to slzy štěstí,“ usměju se na něj a utřu si tváře a promnu si oči – taky proto, že jsem docela unavená. Miky si toho všimne.

„Tak pojd, půjdeme k nám. Medvídkovi se v noci stýskalo,“ řekne klidným hlubokým hlasem a chytne mě kolem ramen.

„Jenom medvídkovi?“ zeptám se s úsměvem.

„Nejen,“ ujistí mě s úsměvem a dá mi pusu do vlasů.

„Víš, že jsi vypadal docela vtipně, jak ses plazil po zemi?“ neodpustím si poznámku. „Měla jsem co dělat, abych nevybuchla smíchy!“

„Ty jsi ale potvůrka! Já se snažím najít tvoje srdíčko a ty se mi takhle směješ?“

„Nemusíš ho hledat. Moje srdce je přece jenom tvoje a máš ho pořád u sebe!“