Smím ti věřit? 3.díl
Zdravím,rozhodla jsem se napsat 3.díl této povídky,tak si to užijte!
--------------------------------------------------------------------------------------------------
Aya už netrpělivě čekala na příjezd sanitky, která měla mít na starost Sebastiana. To čekání se jí zdálo nekonečné. Bylo to jen pár minut ale pro ní to bylo ještě víc, jak věčnost.
Měla strach. Sebastian dýchal, sice nepravidelně ale dýchal. Bohužel, neustále ztrácel spousty krve.
Kluka, kterého Aya postřelila, byl také v bezvědomí. Nikdy si nepomyslela, že bude muset postřelit člověka. Nikdy by si nepomyslela, že zažije něco tak bolestivého jako tohle. Byla ráda, že se stačila se Sebastianem usmířit, něvěděla, co by dělala, kdyby se tohle stalo a ona by někde trucovala u Sebastiana doma.
Uslyšela zvuk, který byl podobný sanitce. Rychle se za zvukem otočila. Viděla špatně, díky slzám, které se míchaly se Sebastianovou krví ale uviděla dvě sanitky, za sebou přijíždějící na místo činu. Za nimi i policie.
Za okamžik už doktoři i policie vystupovali z aut.
K Aye šla nejdřív policie. Vyptávala se jí na všechno možné, od doby příjezdu, až po různé informace o tom, když Sebastiana bránila.
Nebylo to lehké. Aye se v hlavě přemítaly ty vzpomínky stále dokola. To způsobovalo nezastavitelný pláč a že se jí obtížně mluvilo.
Hned co ten hrozný výslech skončil, Aya si nastoupila do té sanitky, kde byl ošetřován Sebastian. O toho kluka už se dál nestarala. Sebastianův život pro ní byl daleko důležitější, než ten jeho.
"Neboj se děvče," promluvil ošetřující, "nezasáhl žádný důležitý orgán, takže bude v pořádku. Jen mu doplníme trochu krve."
Aya se malinko usmála a do očí se jí zase začaly prodírat slzy, "díky bohu."
"Je to tvůj bratr?" zeptal se.
"Ne, jen... kamarád, ujal se mě, když jsem neměla kam jít."
"Musí být hodný, určitě to přežije, neboj se."
"Jo, přežije..." řekla si to spíš pro sebe.
Přijeli do nemocnice. Sebastiana hned vzali na operační sál. Říkali, že i když nezasáhl žádné orgány, musí se rána prohlídnout, vyčistit a zašít.
Aya byla z toho hodně nervózní. Z celého srdce si přála, aby to nebylo nic vážného, aby nebyl nůž schválně otrávený aby mu způsobil potíže i malým říznutím.
Čekala, čekala a čekala a čekala.
Byla to pro ní věčnost. Už ho chtěla zase vidět. Chtěla s ním mluvit a obejmout ho. Chtěla ho u sebe...
Operace byla hotová zhruba za tři hodiny. Do té doby Aya dělala cokoliv, co by jí přimělo alespoň nachvíli myslet na něco jiného. Zkoušela chodit po místnosti, projít se, prozkoumat celou nemocnici, dokonce se podívala i na střechu, kde uviděla několik pohotovostních vrtulníků. Přečetla snad všechny letáčky a noviny, které tam byly. Zkoušela úplně všechno.
Když ho konečně vyvezli, hned vstala a následovala doktory do pokoje, ve kterém by mě momentálně být.
"Promiňte," zeptala se opatrně, "kdy se probudí? je v kómatu?"
"Neměj strach, mluvil s námi před tou operací. Teď jen spí. Ty jsi Aya?"
Aya se zatvářila zmateně, "Ano, vy mě znáte?"
Doktor se zasmál, "ne, to ne. Ale když se probudil, neustále vykřikoval tvé jméno a ptal se, kde jsi."
"Ach tak," usmála se, "jsem ráda, že je v pořádku."
Od té doby, co Sebastiana dovezli na pokoj, je Aya s ním. Chtěla být u toho, až se probudí. Chtěla být první osoba, kterou uvidí.
Trvalo to dlouho ale Aya byla ráda, že tu může být s ním a koukat se na něj.
Když Sebastian konečně nabyl vědomí a otevřel oči, poznal, že je určitě v nemocnici a že už je noc nebo večer. Chvíli se zastřeně koukal do stropu, když ucítil ostrou bolest na levé straně jeho břicha. Vzpoměl si, že ho bodli ale měl to rozmazané.
Když v tom si ještě vzpoměl na Ayu, byla tam s ním ale co se s ní stalo?
Pomalu otočil hlavu na stranu. Oddychl si, že tam vidí Ayu spát. Jak dlouho tu byla? pár hodin, dnů nebo týdnů? jak dlouho u něj Aya takhle sedí?
"Ayo." zašeptal. Cítil, že nemůže moc mluvit.
Přesto se ale Aya hned probudila a podívala se na něj.
"Sebby, probudil ses!" vykřikla a ihned si klekla k jeho posteli a chytla ho za ruku, "díky bohu."
"Jak dlouho jsem byl mimo?"
"Chvilku, asi šest hodin, zhruba," usmála se.
Sebastian poznal, že je ráda.Aya byla ráda, že se vzbudil.
"Doktoři říkali, že ti nezasáhl žádný, životně důležitý orgány, takže až ti vytáhnou stehy, můžeš jít domů."
"Můžeš jít trochu blíž ke mě?" zašepal a mírně se usmál.
Aya se nepřestávala usmívat a sedla si za ním. Sebastian k ní pomalu natáhl ruce a objal jí.
"Promiň za ty všechny starosti."
Aya se jen usmála."Ne, já se omlouvám. Ty starosti jsou jen kvůli mě."
"To ne," trochu si jí od sebe odtáhl a podíval se jí hluboce do očí, "stejně by se na ně přišlo a museli bychom je chytit, takže to tvoje vina určitě není."
Aya se na něj usmála a z očí jí spadlo pár slz na Sebastianovou tvář.
Sebastian se zatvářil zmateně, "děje se něco?"
"Ne, jen jsem ráda, že jsi zase vzhůru, v pořádku a vůbec se na mě nezlobíš."
Sebastian jí chytl za hlavu a políbil jí, "proč bych se měl zlobit?"
Aya si utřela slzy, "já...já nevím."
"Já jsem rád, že jsi tu semnou byla."
Aya se jen usmála a taky ho naoplátku políbila. Sebastian si to teď opravdu zasloužil.
Nakonec se Aya zase narovnala a trochu se zasmála, "chtěla bych ti toho tolik říct. Tak strašně moc... ale slova prostě nejdou ven..."
Sebastian se jen usmál, "musíš být unavená, chceš si lehnout ke mě?"
"Vždyť jsme v nemocnici Sebastiane..."
Sebastian jí ale přerušil, "detektiv jsem tu já, takže se můžu na něco vymluvit."
Byl stále plný optimismu i když byl zraněný. Aya si vyzula boty a i s návleky je nechala pod postelí. Pomalu si vlezla na Sebastianovou postel, kde jí Sebastian už udělal místo.
Aya byla opravdu unavená, byl to náročný den a spát hned vedle Sebastiana, tak jak doma, ho lákalo ještě víc.
Hned jak si lehla, pohodlně zavřela oči. Ještě ucítila, jak jí Sebastian objal a přitiskl na sebe, pak se odebral do říše snů...
Aya uslyšela hlasy. Probudily jí. Nachvilku ztratila představu, kde vlastně je.
"Prosím, lehněte si," uslyšela ženský hlas.
Přinutila se otevřít oči. Konečně si vzpomněla, že je v nemocnici. Před sebou viděla stát Sebastiana a vedle něj sestřičku.
"Sebastiane..." zašeptala.
Sebastian se k ní otočil a přiklekl si, "už ses vzbudila?"
"Sebby, lehni si zase," řekla, rychle vstala a pod silným tlakem se jí zatočila hlava. Trochu se zapotácela.
"Ayo! jsi v pohodě?" Sebastian k ní přispěchal a podepřel jí. Nevnímal už sestřičku, která na ně nevěřícně zírala ani ostrou bolest, kterou teď měl.
"Já jo ale ty ne!" zakřičela na něj, "jsi pořád zraněný a včera jsi byl na operaci. Neměl bys tu vůbec chodit, natož se starat o mě!"
Sebastian se na ní vyděšeně díval. Za celý čas, který s ní byl, na něj ani jednou nezvýšila takhle hlas. Věděl, že myslí jen na jeho dobro.
Aya se k němu otočila s naštvanou tváří, "taky už chci, abys byl doma. Proto musíš ležet a nepřepínat se. Za pár dní ti ty stehy sundají."
Sebastian na ní zůstal nevěřícně hledět ale nakonec si šel lehnout. ¨
Zdravotní sestřička, co se o Sebastiana starala, Aye poděkovala za to, že ho donutila lehnout si do postele a odešla.
"Musí se ti zahojit ta rána..."
"Udělám to. Zůstanu tu," povzdechl si, "víš, když jsem byl malej, jedou mě unesli, dovlekli do nemocnice a něco mi chtěli píchnout... Od té doby jsem nechtěl do nemocnice ani vkročit. Ale když si to přeješ, zůstanu tu."
Aya na něj smutně koukala,
"promiň, nechtěla jsem..."
"Ne, to nevadí," usmál se.
Aya tam s ním zůstala až do večera. Do té doby, než jí Sebastian řekl, že už by měla jít domů. Aya nechtěla, ale nakonec se domů stejně vydala.
Šla tmavou uličkou a přemýšlela o Sebastianovi. Snad mu bude líp.
Najednou jí někdo chytl a zatáhl do temného zákoutí...
"Promiňte, neviděl jste Ayu?" ptal se Sebastian snad všech, co potkal.
Byly to už dva dny, co už za ním nepřišla. Trápilo ho to, proto si zavolal své kolegy, aby se po ní porozhlídli. Neměl jí nechávat chodit samotnou.
"Už jste jí našli?" zeptal se, když jeden z policistů vešel dovnitř pokoje.
"Omlouvám se ale dostali jsme zprávu, že byla unesena."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář