Zápisky Ariuky

Uplynul další týden. Roderich se již zotavoval a dokázal alespoň chodit bez větších bolestí. Elizabeth si plánovala cestu do vesnice pro jídlo. Placky z mouky nemohla ani vidět.
Toho rána seděla u stolu a pila čaj. Roderich se probudil chvíli po ní a měl opět hlad. Vyskočil naštvaně z postele. Podíval se na Elizabeth a na její sklíčený výraz. Pohladil ji po vlasech. Beze slov se oblékl, vzal si svou pušku a odešel ven. Elizabeth vstala od stolu a šla se za ním podívat. Zahlédla ho, jak míří k lesu, kde po chvíli zmizel. Nechápala, kam šel a měla o něj strach. Došlo jí, že se s ním cítí v bezpečí a teď je zase tak ztracená a zranitelná. Lehla si pod strom. Slunce bylo ještě vysoko a příjemně jí hřálo do obličeje. Byla tak malátná z hladu, že skoro usnula. Z polospánku jí však vyrušil náhlý stín, který jí zakryl celé tělo. Otevřela oči a před ní stála postava s puškou přes rameno. Lekla se, až lehce zakřičela. Pak ale poznala Rodericha a vydechla si. V každé ruce držel jednoho mrtvého zajíce.
"Budeme mít dobrý oběd, Elizabeth. Měl jsem štěstí. Dva náboje, dva zajíci."
"Roderichu, bála jsem se, kam jsi zmizel! Proč něco neřekneš?", vykřikla rozrušením, vstala a šla k němu. Sahala mu sotva k ramenům. Stála těsně před ním a měla chuť ho radostí obejmout, ale neodvážila se. Jen se na něj usmála.
"Jsi moc krásná, když se směješ", řekl Roderich.
  Elizabeth sklopila hlavu. Moc se před ním styděla, když říkal taková slova. A Roderichovi se líbila její plachost. "Už ani nevím, jak chutná maso." řekla Elizabeth a zasmála se, aby odvedla řeč.
"Rozděláme venku oheň a upečeme si je, co říkáš?"
"Určitě, už se nemůžu dočkat."
"Tak pojď, připravíme je", řekl Roderich a šli společně ze stráně dolů k chalupě.
  Elizabeth připravovala ohniště a Roderich zatím zajíce stáhl a pak vyráběl malý otočný rožeň, aby je měli na čem péct. Během odpoledne byli zajíci konečně hotoví a oba si s požitkem pochutnávali na propečeném mase. Ještě jim zbylo na další den. Oheň stále hořel a oba seděli proti sobě na kusu klády.
"Elizo, řekni něco.", prolomil ticho Roderich.
"A co chceš slyšet?
“Řekni něco o sobě.”
Nerada o sobě mluvím.”
“Prosím”, žadonil Roderich.
“Dobře tedy”, svolila Elizabeth a pomalu se rozpovídala.
“Narodila jsem se v Maďarsku ale potom se moje rodina se přestěhovala do Prahy před 22 lety. Moc ráda vzpomínám na dětství. Před válkou. Byli jsme velká rodina, měla jsem hodně tet, strýců, bratranců a sestřenic. Vždycky jsme se o sobotách všichni scházeli u nás doma a povídali si. Tatínek uměl vždycky udělat legraci. Měl obchod s oblečením a já mu tam jako malá holka pomáhala. Chodili k nám lidi z celé čtvrti a vždycky říkali tatínkovi, jak má šikovnou dcerunku", s pobavením se podívala na Rodericha a viděla, že z ní nespouští oči a usmívá se.
"Léto jsem trávila tady, s babičkou a dědou. Moje dětství skončilo začátkem války, to se všechno změnilo. Bylo to jako zlý sen. Studovala jsem na gymnáziu a po roce jsem musela odejít. Jako všichni Židi."
  Roderich se najednou zarazil.
"Panebože, ty jsi Židovka?!", vyhrkl ze sebe.
"Věděla jsem, že o tom nemám mluvit. Že nás vy Němci nenávidíte."
"Ne ne ne! Elizabeth, já nevím co říct, jsem z toho v šoku. Kdybys věděla... Nikdy bych ti neublížil a navíc nejsem němec, ale jsem rakušan který se přidal do německé armády", řekl třesoucím se hlasem Roderich a skryl si obličej do dlaní.
"Tak proč jsi tak vyděšený z toho, že jsem Židovka?"
Chvíli mlčel a pak ze sebe vyhrkl:
"Nečekal bych, že po tom všem, co jsme vám provedli, by jsi mě chtěla pomoct."
"Ty jsi mi neublížil. Nemohla jsem tě tehdy nechat jen tak bez pomoci, i když se musím přiznat, že jsem o tom přemýšlela. Bála jsem se, že mě zabiješ, když jsi v německé armádě."
  Roderich si poposedl blíž k Elizabeth, aby ji mohl vzít za ruku.
“Nikdy, slyšíš?! A pamatuj si to. Nikdy bych ti neublížil.
A co se stalo pak?"
"Pak to šlo s naším obchodem z kopce, lidi k nám přestali chodit a tatínek ho musel zavřít. Začal pracovat jako dělník v továrně, stejně jako já. Maminka onemocněla... Ve dvaačtyřicátém jsme dostali příkaz k transportu do koncentráku. Tatínek podplatil jednoho úředníka, který zařídil, abych se mohla ztratit a utekla jsem sem, za dědečkem. Babička už tou dobou nežila. Tak jsme tu společně žili dva a půl roku. Bez jakýchkoli zpráv o naší rodině. Nikdy mi nenapsali, aby neprozdradili, kde jsem. Vůbec nic o nich nevím. Dědeček před půl rokem zemřel. Večer usnul a ráno už se neprobudil. Pohřbili ho ve vesnici. Ani jsem tam nemohla jít. Chtěla bych, aby bylo všechno jako dřív, moc se mi stýská." vzlykavě dořekla poslední větu a rozplakala se. Roderich si přisedl ještě blíž k Elizabeth, aby ji opatrně obejmul a utěšil. Elizabeth ho také objala a přitiskla svou tvář na jeho prsa. Nemohla přestat plakat.
"Vyplakej se moje malá", zašeptal jí do ucha a hladil ji po vlasech. Sám se cítil hrozně, jakoby jí způsobil všechnu bolest on.
"Odpusť mi," řekl.
  Elizabeth se na něj podívala.
"Ty za to přeci nemůžeš."
"Ale můžu, jsem jedním z nich. Nemám čisté svědomí. Dohlížel jsem na transporty Židů. Možná mezi těmi lidmi byla i tvoje rodina."
"Ty nejsi zlý člověk. Jenom jsi plnil rozkaz."
"Zkurvenej život a ty pitomý rozkazy!",vykřikl Roderich a praštil pěstí do klády.
  Elizabeth si na něj opět položila hlavu a cítila, jak mu buší srdce.
"A kam je vlastně odvezli? Co se tam s nima stalo? Jsou živí?”, prolomila ticho Elizabeth.
  Roderich se této otázky tolik obával. Nedokázal ji povědět o tom, co viděl v lágru. Nemohl ji vzít naději.
"Musíš věřit, že ano."
"A ty Roderich, odkud jsi ty?", zeptala se Elizabeth a přestala vzlykat.
"Jsem z Vídně. Na otce si moc nepamatuju. Když mi bylo 5 let odešel bojovat do světové války a už se nevrátil. Žili jsme s matkou pak už jen sami dva. Po škole jsem začal opravovat auta. Když se mi kšefty začaly rozjíždět, musel jsem narukovat pro změnu já. Matka se z toho pomátla, nechtěla ztratit i mě. Nikdy se nesmířila s otcovou smrtí. Málem jí zabilo, že jsem narukoval."
"Jsi ženatý?", zeptala se a Elizabeth vyzvídavě.
"Byl jsem. Ženil jsem se, když jsem byl starý jako ty. Ale byl to omyl. Rozvedli jsme se po dvou letech. Od té doby jsem žil ne zrovna spořádaně. Přátelé, večírky, ženský, až mi najednou bylo třicet jako když luskne prsty a tehdy jsem si uvědomil, že bych se měl usadit s nějakou slušnou dívkou a založit rodinu. Ale moje plány nevyšly. Musel jsem narukovat."
"Válka skončí a někoho si najdeš", usmála se Elizabeth a chvíli bylo ticho.
"Co když už jsem našel?", pronesl vážně Roderich.
"Tak vidíš", řekla Elizabeth vesele.
"Myslel jsem tebe Elizo.",řekl přímo Roderich.

Jejich pohledy se setkaly. Elizabeth zvážněla. Roderich ji položil dlaně na tváře.
"Asi necítíš to co já k tobě, ale přesto se tě zeptám. Chtěla bys mě? Postaral bych se o tebe.",řekl Roderich.
  Elizabeth byla zmatená, nedokázala odpovědět, ale věděla, že k němu něco cítí. Vždy když se na ni jen podíval, zamrazilo ji u srdce. Místo odpovědi se schoulila Roderichovi do náruče a on si ji přitiskl k sobě a zahříval svým tělem. Políbil ji na čelo.
"Chápu. Na ženy se nesmí spěchat s odpovědí.", řekl a pousmál se.
"Jen mi ještě řekni, kde ses naučila tak dobře německy?"
"Babička byla německá židovka, naučila mě to. Vždycky říkala: Nikdy nevíš, kdy se ti němčina bude hodit."
"Moudrá to žena.", pronesl básnicky Roderich a oba se zasmáli.
"Jsem ráda, že jsi tu se mnou.", řekla.
"Já vím Elizo. Dělá mi to starosti. Ty víš, že musím co nejdřív odsud vypadnout. Sama už tu zůstávat nemůžeš. Lesy jsou plné partyzánů, Rusů a sběhů, jako jsem já. Divím se, že to tady ještě nenašli. Zítra půjdu do vesnice s tebou. Počkám na tebe u lesa. Musíš hlavně zjistit, jaká je situace. Tohle nevědomí mě přivádí k šílenství. Musím se co nejdřív vrátit do Reichu. Měla bys jít se mnou, Elizabeth.”
“Já nevím Roderichu, musím najít svojí rodinu. Chci vědět, co se stalo.”
  Roderich jen pokývl beze slova hlavou.
Obloha se zatáhla a začalo jemně pršet. Oba se zvedli a šli se schovat na zápraží pod střechu. Sedli si vedle sebe na lavici. Elizabeth chytla Rodericha za ruku a poslouchali bubnující déšť na okap. Jenom společně mlčeli.
Když se sešeřilo, sebrali se a šli do sednice. Dnes neměl ani jeden chuť na hraní karet. Chtěli jít brzy spát kvůli zítřku.
Oba si lehli do své postele a snažili se usnout.